V české kuchyni byl kapr kdysi téměř povinný, dnes se v ní vyskytuje většinou už jen na Vánoce. V předminulém století postavil jeho chov na vědecké základy rybníkář Josef Šusta. Práce tohoto ředitele třeboňskéňho panství knížete Schwarzenberga jsou dodnes uznávané i v zahraničí.

O Jakubovi Krčínovi nebo Štěpánku Netolickém slyšel v souvislosti s rybníky asi každý. Tito velikáni ale byli víc inženýři než chovatelé: projektovali a vedli stavby vodních děl, naproti tomu o vlastní produkci ryb se ani jeden z nich příliš nezajímal. První významnou osobností věnující se i této problematice byl až Netolického žák Mikuláš Rutard z Malešova, který vypracoval metodiku třístupňového chovu kapra: od plůdku přes násadu až po tržní rybu. Na jeho práci pak v 19. století navázal Josef Šusta

V knížecích službách

Narodil se 26. listopadu 1835 v Jankově u Votic. Absolvoval Akademické gymnázium v Praze a zemědělské učiliště ve Starých Hamrech. Po úspěšném působení v několika hospodářských funkcích jej Jan Adolf II. kníže ze Schwarzenbergu jmenoval ředitelem svého třeboňského velkostatku. Tam Josef Šusta působil až do podzimu 1898.

Jako správce schwarzenberského velkostatku nemohl pochopitelně pustit ze zřetele ani rybníky – na rozdíl od svých předchůdců však na to šel důsledně vědecky. Zatímco do té doby byly představy o životě a potřebách kapra směsí náhodných pozorování. pověr a rybářské latiny. Šusta chtěl znát životní styl chovné ryby naprosto přesně.

Na základě důkladného studia v terénu například zjistil. že kapři se živí především drobnými vodními živočichy. Okamžitě z toho vyvodil důsledky: zaváděl čištění rybníků a likvidaci rákosin, vápnění, hnojení vody chlévskou mrvou a umělými látkami. Pod jeho vedením rybáři také začali kapry přikrmovat kukuřicí. lupinou a luštěninarni. Díky tomu přestal být vzrůst ryb závislý na vnějších podmínkách v rybníku.

Josef Šusta se věnoval i tomu, co bylo až mnohem později označeno jako studium rybničního ekosystému. Zkoumal vzájemné vztahy mezi obyvateli vodního světa a vhodné poměry mezi počty jednotlivých druhů a věkových kategorií ryb. Do soustavy hospodaření zavedl nový typ rybníku. takzvaný předvýtažník. kam se umisťoval roční plůdek. Pod jeho vedením byly na třeboňském panství ryby kříženy na vědeckých základech a vzniklo tu několik nových odrůd kaprů.

Josef Šusta se také zaměřil na další druhy hospodářsky významných ryb. Zásluhu má zejména na zlepšení metod do té doby nepříliš úspěšných pokusů s chovem candáta. Zavedl poloumělý výtěr této ryby v hnízdech vytvořených z ostřice, které chrání nakladené jikry. Kromě toho se zasloužil o chov u nás tehdy téměř neznámých marén

Proti velikášství předchůdců

Šustova kniha Výživa kapra a jeho družiny rybničné z roku 1884 je dodnes považována za základní dílo mezinárodního významu. Ve své druhé a neméně ceněné práci Funf ]ahrhunderte der Techwirtschaft zu Wittingau (Pět století rybničního hospodářství v Třeboni) vydané roku 1898 shrnuje výsledky svého historického bádání v rožmberských archivech a dalších zdrojích. K méně známým publikacím patří kniha Hospodář v práci a zkoumání, kde popisuje své metody a zkušenosti.

Není bez zajímavosti, že Josef Šusta se stavěl kriticky ke svým slavným předchůdcům, především ke Krčínovi a Netolickému. Podle něj trpěli velikášstvím a stavěli vodní díla zbytečně velká. Jeho ideálem byly menší mělké rybníky, v nichž šlo životní podmínky ryb lépe kontrolovat a snadněji se prováděl výlov.

Působení Josefa Šusty na Třeboňsku představuje zlom v umělém chovu sladkovodních ryb a nový styl ve využívání rybníků: spojení praxe s vědeckou teorií, přechod od nepříliš výkonného extenzivního hospodaření k vysoké užitkovosti a růstu zisků. Pokračování tohoto trendu po Šustově odchodu mělo ale i negativní vliv na vodní svět: přehnojené nádrže s vysokými počty ryb a nepřirozeným chemickým složením vody představují nebezpečí nejen pro přirozené ekosystémy v okolí, ale někdy i pro samotné chovy.

To už ale není chybou Josefa Šusty, který zemřel v Praze 15. listopadu 1914. Na hrázi rybníka Svět stojí od roku 1929 Šustův pomník vytvořený sochařem Václavem Suchomelem.

Pomník na hrázi rybníka Svět v Třeboni, fotil Václav Nerad

Historik a vyvlastnění

v rybníkářské tradici pokračoval Šustův syn Václav. Jeho další syn – rovněž Josef (1874 až 1945) – však dokonale popřel přísloví o jablku, které nepadá daleko od stromu: stal se jedním z nejvýznamnějších historiků první Československé republiky. Patřil do okruhu Pátečníků, tedy skupiny umělců, novinářů a politiků, která se scházela ve vinohradské vile Karla Čapka. Za druhé světové války byl prezidentem České akademie věd a umění. Po poválečném obvinění z kolaborace spáchal sebevraždu.

Schwarzenberské velkostatky byly již na samém počátku Československé republiky vyvlastněny, a to v rámci první pozemkové reformy, která proběhla roku 1919. Do tohoto procesu přitom spadly také rybníky, na nichž předtím působil Josef Šusta. Z rybničních majetků Schwarzenbergů a také Habsburků v jižních Čechách se stala akciová společnost vlastněná státem. Tak tomu bylo v malých organizačních obměnách až do 1. května 1992, kdy při privatizaci vznikla akciová společnost, jež je z poloviny v majetku fyzických osob a z poloviny ji vlastní soukromé investiční společnosti.

Text: Jan A. Novák, snímek: ČTK

Víkend, příloha Hospodářských novin 51/2008

Pomník v Jankově, fotil Václav Nerad