Počátkem února 1645 dorazila Torstensonova armáda do Kadaně a začala postupovat přes západní Čechy směrem do vnitrozemí. Její tažení ale komplikovalo počasí a fakt, že ostatní švédští spojenci (zejména Francie) dali přednost stažení se do zimovišť. Tím uvolnily některé císařské jednotky, které na ně byly navázány, a habsburskému císaři Ferdinandu III. se tak podařilo shromáždit dost vojenské síly na to, aby proti Švédům postavil armádu, posílenou o bavorské oddíly generála Jana z Werthu a z Maďarska narychlo odvelené jednotky maršála Johanna Götze.

Dosavadního velitele císařských Matyáše Gallase nahradil v čele armády maršál Melchior z Hatzfeldu. Ten byl sice o poznání lepším vojevůdcem než Gallas, ale jak se mělo brzy ukázat, na zkušeného Torstensona to přesto nestačilo.

K prvnímu setkání došlo u Horažďovic

Obě vojska se poprvé střetla 26. února 1645 u Horažďovic, kde je však od sebe dělil tok řeky Otavy. Žádná ze stran nechtěla riskovat náročný přechod říčního proudu, při němž ji mohl ohrozit její soupeř. 

Švédská armáda se proto postupně odpoutala a postupovala dál k východu. Dne 2. března se jí podařilo přebrodit úspěšně Vltavu nedaleko hradu Orlík a pokračovala dál severovýchodním směrem.

Hatzfeld měl v plánu přehradit tu Torstensonovi cestu a zabránit jim v dalším postupu na Moravu. Švédský maršál ale neměl v úmyslu nechat se zastavit. Předehra dozněla a schylovalo se k hlavnímu dramatu.

Útok proti křídlu

Bitva se rozpoutala v ranních hodinách 6. března 1645. Habsburská vojska měla sice výhodu předem zaujatého postavení, pro švédského maršála však hrálo něco jiného - pozoruhodná bravura ve využívání terénu, obdobná té, s jakou rozhodoval svá střetnutí Jan Žižka.

Průzkumu terénu věnoval Torstenson předchozí den a rozhodl se na jeho základě nejít do čelního střetu bojových linií obou vojsk, jak bylo v té době obvyklé, ale obejít krytý údolím císařskou armádu z boku přes zamrzlé rybníky a zaútočit na její levé křídlo. 

Devět Götzových dragounských jednotek se nedokázalo stáhnout, beznadějně uvízlo v těžko přístupné rokli a dělostřelba je nemilosrdně decimovala. Podobně se vedlo i císařské pěchotě, poslané na pomoc. Následující švédský protiútok likvidaci Götzova křídla dokonal. Maršál sám padl v boji po boku svých vojáků.

Nerabujte, dokud boj neskončí!

Bitvu mohl ještě změnit pokus o obchvat švédských oddílů císařskými jezdci z dosud nezasažených oddílů, kteří se pokusili objet bitevní pole a napadnout Švédy zezadu a z boku.

Při tomto výpadu ale kavaleristé narazili na opuštěný a jen slabě chráněný švédský tábor, což bylo pokušení, jemuž nedokázali odolat. Zapomněli na pokračování v útoku, vrhli se na shromážděné vozy a začali krást a drancovat. Do jejich zajetí se dostala dokonce Torstensonova manželka Beata De la Gardie ve svém kočáře.

K přepadu švédského pravého a zadního voje tak ovšem vůbec nedošlo, a hrabivá nedočkavost se měla kavaleristům už brzy vymstít. Jejich hladový útok proti táboru totiž poskytl švédským oddílům čas nadechnout se k protiútoku. 

Torstenson osobně vedl jednotky, které obklíčily a zničily rabující oddíly a vysvobodily jeho choť z krátkého zajetí. Jeho další úder pak definitivně rozhodl bitvu ve švédský prospěch. Císařští prohráli partii, v níž měli zpočátku všechny trumfy v rukách. Není tedy divu, že habsburský vojevůdce kníže Raimund Montecuccoli později prohlásil: "Není možno zabývati se kořistěním, pokud nepřítel není úplně poražen!"

Vídeň nakonec zachránilo Brno

Účet, kterým habsburská armáda platila za svou chybu, byl krvavý. Ztratila téměř čtyři tisíce mužů včetně už zmíněného Götze a bezmála stejný počet vojáků Švédové zajali. Do zajetí se dostal i vrchní velitel maršál Hatzfeld a pět generálů. Německý generál hrabě Jan z Werthu se zachránil jen díky tomu, že i se zbytkem bavorských vojsk uprchl přes Tábor směrem k Bavorsku. Císaře Ferdinanda III., který v té době pobýval v Praze, donutily tyto události opustit město a rychle se přesunout do Rakouska.

Vítězství v bitvě u Jankova umožnilo Švédům pokračovat v tažení na Moravu. V jeho průběhu obsadili řadu měst (Jihlavu, Znojmo, Lomnici, Jindřichův Hradec), takže poslední překážkou před cestou na Vídeň představovalo Brno. Tam konečně narazil švédský velitel na vojevůdce srovnatelných kvalit (francouzského velitele obrany města Jeana-Louise Raduita de Souches) a také na obrovské odhodlání Brňanů. Více než tříměsíční neúspěšné obléhání moravské metropole zabránilo dobyvačnému maršálovi tažení dokončit a snížilo důsledky bitvy u Jankova. Císař Ferdinand III. získal čas na rekonstruování svých oddílů a Vídeň uhájil.

Torstenson tak největšího triumfu nedosáhl a nakonec znechuceně rezignoval na funkci švédského generalissima. Jeho vítězství u Jankova však přesto císařské armádě zatopilo. Z porážky se nikdy plně nevzpamatovala a bojová iniciativa už zůstala ve švédských rukách. 

V roce 1648 byl v Münsteru a Osnabrücku uzavřen tzv. Vestfálský mír, jenž ukončil válku a zavedl striktní dodržování určování náboženství podle panovníka. Třicetiletá válka se stala posledním celoevropským konfliktem, který se odvolával na náboženskou víru.     autor Jaroslav Krupka