Území Čech se za třicetileté války zapsalo do válečných dějin i dvěma významnými bitvami. První z nich, bitva na Bílé hoře u Prahy v listopadu 1620, je českými obyvateli chápána jako osudová pro národní historii. Politický význam bitvy naprosto převážil vojenský průběh, jenž měl spíše charakter větší šarvátky. Na bělohorské pláni však fakticky ukončila svou existenci stavovská monarchie a z Českého království se stal absolutistický stát, dynasticky pevně spojený s ostatními územími pod vládou rakouských Habsburků. Naproti tomu druhá bitva, svedená 6.března 1645 u středočeského městečka Jankova, neměla za následek výraznější politické změny. Na rozdíl od bitvy bělohorské je však tato bitva významnou z vojenského hlediska, a to na svou dobu netypickým způsobem manévrování švédské i císařské armády a hlavně vysokým stupněm odolnosti obou vojsk.

Okolí Jankova si svými dlouhodobě nevlídnými klimatickými poměry vysloužilo málo lichotivé označení Česká Sibiř . Drsné zimní podmínky se jeví natolik specifickými, že pronikly do obecného povědomí. A právě klimatické podmínky patří mezi jednu ze zvláštností jankovské bitvy. Kromě složité terénní konfigurace, kterou musela vojska obou stran během bojů překonávat, znesnadňovala vojenskou činnost i nepřízeň počasí - hluboké závěje navátého sněhu v údolích a dolinách návětrné strany, ostrý nárazový vítr na nechráněných úbočích a temenech kopců, později i rozmočená a bahnitá půda, když roztál sníh pod tisíci chodidel a koňských kopyt. Až do konce 18.století těžko nalezneme podobnou obtížnou terénní situaci, kombinovanou s tak nepříznivými klimatickými podmínkami jako u jankovské bitvy.

Obě vojska pronikla do této nehostinné krajiny po více než měsíčním manévrování západními a jižními Čechami. Iniciativu měla švédská vojska pod maršálem Lennartem Torstenssonem (téměř 17 000 mužů) ‚ která se po úspěšném ukončení bojů v Dánsku přesunula na jih a 31.ledna 1645 jejich předvoj pronikl do Čech. Nebezpečí, hrozící korunním i alpským zemím, donutilo císaře soustředit veškeré dostupné vojenské síly vlastní i spojenců. Nový vrchní velitel císařského vojska v Německu, polní maršálek Melchior hrabě von Hatzfeld, převzal velení nad všemi jednotkami v českých zemích a soustředil je v jihozápadních Čechách. Do poloviny února bylo jeho vojsko doplněno jednotkami polního maršálka Johanna hraběte von Götze, operujícími původně v Horních Uhrách proti sedmihradské armádě knížete Jiřího Rákocziho, dále posilami od italských knížat, několika saskými jezdeckými pluky a hlavně bavorským pomocným sborem generála Johanna de Wertha. Císařská armáda tak dosáhla celkového počtu 16 000 vojáků .

Původní Torstenssonův plán na rychlý pochod Čechami nevyšel, Hatzfeldovi se podařilo úspěšným manévrováním zadržet Svédy na řece Otavě. Přitom císařští využívali skutečnosti, že všechna opevněná místa byla v jejich rukou a zabezpečovala jim nerušené zásobování. Poté, co Hatzfeld nepřijal 27. února Torstenssonem nabízenou bitvu v blízkosti Horažďovic a o den později se Švédům nepodařilo dobýt Písek, rozhodl se Tostensson opustit Čechy a táhnout na Moravu, kde měl spolehlivou zásobovací základnu v obsazené Olomouci. Zároveň tímto přesunem ohrožoval Vídeň a nutil tak císařské táhnout za sebou.

Pro Hatzfelda však byl pochod na Moravu problematickým. Úspěšné manévry v zimním terénu jihozápadních Čech vyčerpávaly švédskou stranu daleko více než císařské a bylo záhodno v nich pokračovat. Avšak pomocný bavorský sbor (téměř třetina Hatzfeldova vojska) nemohl v Čechách zůstávat věčně, neboť bavorské kurfiřtství bylo na západě ohroženo francouzskými vojsky. Tažení na Moravu za ustupujícími Švédy bylo pro Wertha nemyslitelným, neboť by jej značně vzdálilo vlastní zemi. Hatzfeld se proto rozhodl postavit se Torstenssonovi do cesty a riskovat i bitvu, aby jeho postupu na Moravu zabránil. Rychlým pochodem předstihl švédské vojsko a 5. března 1645 stanuly obě armády proti sobě u středočeského městečka Jankova.

Tažení armád po Čechách k Jankovu

  Postavení Hatzfeldových i Torstenssonových jednotek před bitvou zcela odpovídalo tehdejším taktickým zásadám. Obě armády využily terénní konfigurace a sešikovaly se na výšinách - císařští východně a Švédové západně od Jankova. Navíc, císařští využili krajiny (odvrácených svahů i lesního porostu) k ukrytí značné části svých sil., což se ještě 5. března stalo osudným švédskému průzkumnému oddílu. Večer toho dne však obě vojska zaujímala pevné pozice a čelní útok protivníka na kteroukoli z nich by pravděpodobně skončil pro útočící vojsko katastrofou. Přes Torstenssonovu aktivitu při přesunech se jej Hatzfeldovi opět podařilo vymanévrovat a zabránit mu v dalším postupu podle původního plánu. Švédský vojevůdce si však již nemohl dovolit ústup, navíc do krajiny svým vlastním vojskem vydrancované a zčásti vypálené. Jeho zásobování bylo omezeno (císařští měli své zásobovací základny jak v Táboře, tak i v Praze) a jediným řešením bylo proražení na Moravu. Aby toho dosáhl, musela jeho armáda nejprve porazit císařské v regulérní bitvě.

V okamžiku patové situace se ukázal rozdíl mezi veliteli obou armád. Polní maršálek Hatzfeld si zatím vedl velmi dobře a dokázal několikrát vymanévrovat protivníka, který si držel výhodu iniciátora v tažení. Císařskému vojevůdci právem náleží místo mezi význačnými osobnostmi habsburského vojenství, což dokázal i později. Jeho postup byl z hlediska dobové strategie téměř bezchybný a pokud by se Švédové rozhodli svést bitvu podle dobových taktických zásad, pravděpodobně by byli poraženi. Torstensson však byl jedním z nemnoha vojevůdců, jimž přísluší označení geniální - a právě u Jankova tuto genialitu předvedl. Jeho taktický postup před bitvou se zcela vymykal dobovému vojenskému umění a je s podivem, že nebyl dodnes výrazněji oceněn.

Na základě průzkumu okolní krajiny se Torstensson rozhodl k bočnímu pochodu, obvyklému v taktice až o sto let později. Jeho taktický manévr lze nejlépe přirovnat ke klasickému manévru námořních bojů řadových lodí, k tzv. položení příčky na T. Švédský postup vpravo znamenal přemístění bojové linie, která zaujala nové postavení v levém boku císařských, kolmo na jejich linii. Z této pozice mohla švédská armáda zahájit postup proti nepříteli, který by byl nucen měnit svou linii v průběhu boje, což by se mu stalo osudným. Torstensson nalezl u Jankova východisko ze strnulé taktiky čelního střetnutí dvou linií, pomocí manévru se dostal do pozice, kdy protivníka ohrožoval převahou sil na rozhodujícím místě a nutil jej k přeskupení během boje.

Legenda pro následující mapky

Výchozí pozice a první manévry v bitvě u Jankova 6. března ráno

U Jankova, kde byl tento manévr proveden pravděpodobně poprvé (díky terénní konfiguraci, kdy se přesun po přivrácených svazích přímo nabízel), měla švédská zrněna postavení ještě velmi daleko k dokonalosti. Torstensson však předpokládal problémy, které při přesunu mohou vzniknout a dokázal čelit možnému zpoždění svých jednotek a pravděpodobnému protiútoku protivníka palbou, krytím svého postupu dělostřelectvem. Ještě než byla švédská linie schopna zaujmout své nové postavení, byly její pravé křídlo a střed kryty soustředěním veškerého dělostřelectva, Jež mělo odvrátit případný útok. Přemístění palebných prostředků na rozhodující místo bylo nezbytným doplňkem švédského bočního pochodu, bez něhož by nový taktický manévr neměl šanci na uplatnění.

Velitel levého křídla císařské armády polní maršálek Götz totiž zaznamenal švédský postup ještě před jeho dokončením a rozhodl se mu čelit prudkým útokem na nejcitlivější místo nové švédské linie, kterým bylo její pravé křídlo, respektive spoj mezi tímto křídlem a středem. Rychlý útok císařských ve stylu Pappenheimových jezdeckých průlomů by zcela jistě otřásl ještě ne plně sestavenou švédskou bitevní linií a při jisté shodě okolností by ji mohl i rozbít. O tom, že se Götzovi jeho záměr nezdařil, rozhodly dva faktory. První z nich byl terén, přes který Götz svůj útok vedl - hustý les a několik mělkých údolí s navátým sněhem, kde jeho útočící jednotky ztratily potřebnou dynamiku. I přesto se Götzovým jednotkám podařilo proniknout až na dostřel k formující se švédské bitevní linii. V tomto okamžiku však sehrál rozhodující úlohu druhý faktor, kterým bylo švédské dělostřelectvo, jeho soustředěná a přesná palba. Švédové dovozují, že právě dělostřelecká převaha měla rozhodující význam pro vítězství v bitvě ‚ a minimálně pro tuto etapu bitvy jim musíme dát zapravdu. Útok Götzových jednotek se rozpadl pod vražednou dělostřeleckou palbou, podporovanou palbou mušketýrů švédské pěchoty, urychleně zaujímající své místo ve středu sestavy. Samotnému polnímu maršálkovi se tato palba stala osudnou, poté, co pod ním byli zastřeleni čtyři koně, byl zasažen sám dvěma ranami a na místě jim podlehl. 

Götzův protiútok v bitvě u Jankova   ( X - místo, kde Götz pravděpodobně padl)

Jakmile Hatzfeld zjistil švédský přesun, bylo jeho snahou co nejrychleji přeskupit vlastní vojsko a postavit novou bitevní linii. Prudký Götzův útok a vytrvalost, s jakou vojáci jeho křídla dokázali vydržet ve zničující švédské palbě mu poskytla čas tento manévr provést. Při seskupování nové bitevní linie došlo u císařských k málo vídanému jevu - jejich sestava se manévrem stranově převrátila, bývalé Götzovo levé křídlo, se v nové linii ocitlo vpravo a Werthovi Bavoři, původně tvořící pravé křídlo, se nově nacházeli na křídle levém. Prudký útok císařských proti Švédům tak přinesl Hatzfeldovi určitý pozitivní výsledek, vůči nové švédské bitevní linii byl schopen postavit bitevní linii svou. Cenou tohoto úspěchu však bylo rozbité pravé křídlo císařských, což dávalo Torstenssonovi převahu v silách.

Druhá fáze jankovské bitvy se výrazněji nevymyká taktice třicetileté války. Torstensson využil své početní převahy, dané rozbitím císařského křídla, a zahájil čelní útok na oslabeného protivníka. Nepodařilo se mu však rozvrátit sestavu císařských, kteří, ustupujíce z pozice na pozici, dokázali způsobit Švédům značné ztráty. Nepoměr sil však byl patrně příliš velký a švédský útok nakonec dosáhl zčásti svého cíle - císařská armáda se odpoutala a ustoupila na pahorky severovýchodně od Jankova. Cesta na Moravu se pro Švédy zdála být volnou.

Hatzfeldův protiútok

Bitva vsak v teto fazi nebyla zdaleka u konce. Hatzfeldovi se podařilo udržet bojeschopnost podřízených a také uspořádat a znovu sestavit většinu rozbitých Götzových jednotek. Torstensson, předpokládající rychlý ústup poražené císařské armády směrem ku Praze, byl nemile překvapen jejím novým šikováním k boji. Nadešla třetí fáze bitvy, v níž překvapivě získaly iniciativu Werthovy bavorské pluky.

Třetí fáze bitvy probíhala východně od Jankova, kolmo na původní postavení císařské armády. Opět došlo k čelnímu střetu obou armád, avšak bavorskému jezdectvu pravděpodobně pod přímým Werthovým velením se zdařil hluboký obchvat švédského pravého křídla. Objevení se bavorské jízdy ve švédském týlu mohlo rozhodnout bitvu, pokud by jezdecké pluky zaútočily do týlu švédské pěchoty. V cestě k vítězství však stál švédský tábor a bavorští jezdci se místo na nepřítele vrhli na švédské zásoby. Werthovi ani jeho důstojníkům se nepodařilo přimět naverbované žoldnéře k pokračování v boji, když se jim nabízela zcela bezbranná kořist. Příhodný okamžik tak byl ztracen, Torstensson otočil část jednotek ze své linie proti týlu, rychlým útokem rozdrtil plenícího protivníka a s naprostou převahou pak přešel do nového útoku proti císařským. Tento poslední nápor již Hatzfeldova armáda nevydržela a její linie se zcela rozpadla. Bitva u Jankova skončila naprostým švédským vítězstvím, před Torstenssonem se otevřela cesta na Moravu a dále na Vídeň.

Situace bitvy odpoledne - obchvat císařské jízdy

Ztráty na mrtvých a těžce raněných (fakticky odsouzených k smrti v důsledku nedostatečné péče) dosáhly na obou stranách 25-30 %. Císařští ztratili dalších cca 25 % na zajatcích, zbývající vojáci se rozprchli po okolí a pouze menší část se vrátila zpět pod plukovní prapory. Ještě ráno mohutná císařská armáda i pomocný bavorský sbor přestaly téměř existovat. Maršálek Götz padl, maršálek Hatzfeld byl zajat, generálovi Werthovi se podařilo ze zajetí uprchnout. Na druhé straně však i švédské ztráty byly povážlivé a podlomily bojovou sílu vojska. 

Udivující ovšem zůstává schopnost obou vojsk vést boj až do úplného rozhodnutí. Tato odolnost dokázala na obou stranách překonat několik krizových momentů, u císařských rozbití Götzova útoku zničující palbou, ústup celé linie i dva čelní útoky celé švédské armády, u Švédů pak dva neúspěšné čelní útoky s velkými ztrátami a navíc proniknutí nepřítele do vlastního týlu. Tato odolnost je v dosti příkrém rozporu s tehdejší vojenskou realitou a nebyla pravidlem ani v následujících stoletích. Další příklady takové odolnosti však později nalezneme právě u švédské a císařské armády. U první v jejích bojích s převahou polských, litevských a ruských vojsk, u druhé pak v protitureckých válkách.

Plného absolutoria zasluhují i manévry obou protivníků na bojišti. Obě armády během bitvy třikrát změnily bojovou linii a Torstenssonův boční pochod na počátku bitvy se zapsal do vojenské teorie, a to minimálně ve švédském vojsku. Pomocí bočního pochodu, tentokrát ovšem směrem vlevo, zvítězila švédská armáda v bitvě u Varšavy roku 1656 , Užití tohoto manévru neudivuje, neboť velitelem spojené švédské a braniborské armády byl švédský král Karel X. Gustav, jenž se jako velitel jezdeckého pluku zúčastnil bitvy u Jankova. Ze však byl Torstenssonův boční pochod užívaným taktickým manévrem švédských vojsk, dokazují i bitvy u Narvy 1701 a Poltavy 1709. Ve vojenské historii se traduje, že manévr boku nepřítele začal úspěšně užívat až pruský král Bedřich II. za sedmileté války (bitvy u Štěrbohol, Kolína, Leuthenu, Zorndorfu či Kunnersdorfu). Avšak již více než sto let před pruským králem tohoto manévru úspěšně užil švédský vojevůdce Torstensson a následné bitvy švédských vojsk ukazují, že tento boční pochod se stal uznávaným taktickým prvkem švédské armády. 

Ironií zůstává skutečnost, že ani skvělé manévrování obou armád, ani neobvyklá vytrvalost vojáků na obou stranách nevedla k rozhodnutí.

Definitivní výsledek bitvy byl určen až díky absolutní nekázni části císařských vojsk, která dala přednost plenění před rozhodujícím útokem na otřeseného protivníka. Císařský vojevůdce a vojenský teoretik, polní maršálek Raimondo kníže Montecuccoli, této zkušenosti o čtvrt století později použil při formulování jedné ze stěžejních zásad vojenství 17. století: “Nesmí se jíti pro válečnou kořist, dokud nepřítel není úplně poražen !“ 

Na závěr lze připomenout ještě skutečnost, že bitva u Jankova má dodnes význam pro české vojenství. Kromě toho, že byla svedena na území Čech, zúčastnily se jí na císařské straně dva pěší pluky.

Sborník vlastivědných prací z podblanicka sv. 35