Válka trvá už šestadvacátý rok. Armády křižují Evropu, na obou znepřátelených stranách, tedy katolické a protestantské, bojuje směs žoldnéřů i odvedenců nejrůznějších národností. Vojáci neviděli výplatu celé měsíce, a tak plení okolí svých táborů. Je jim lhostejné, na kterou stranu se místní obyvatelé kloní. Kam vojsko dotáhne, zbude po něm jenom spoušť.

Čechy, Německo, Polsko, Dánsko i část švédského území se mění v pustou krajinu. Jaká je příčina? Kromě krvavých bojů především hlad, nemoci a shánění potravin pro desetitisícové armády. V roce 1645 už jsou všechny strany bojující v třicetileté válce (1618 až 1648) unavené a evropští panovníci začínají přemýšlet o míru. Zároveň však doufají, že v rozhodující bitvě bude štěstí stát na jejich straně. Vytoužený okamžik ale stále nepřichází. Střet u středočeského Jankova je pokusem, jak zvrátit situaci.

Švédský taktik
Lennart Torstensson

Podzim 1644

Vojevůdce nemá rád bitvy

Švédům v té době velí 411etý polní maršálek Lennart Torstensson (1603-1651). Zkušený dělostřelecký odborník ale nemá rád otevřené bitvy. "Není nic horšího než riskovat střetnutí. Člověk může prohrát Z tisíce nepředvídatelných důvodů, přestože učinil veškerá opatření a kroky v souladu s dokonalou vojenskou strategií," tvrdí. Je dobrým taktikem, především zdůrazňuje, že čtyři dobře postavená děla zmůžou víc než 40 špatně umístěných. Po dlouhé úvaze se rozhodne pro rychlou akci, která by definitivně pokořila habsburského císaře Ferdinanda III. (1608-1657), a vyrazí ze zimoviště švédské armády v Lipsku. Jeho vojsko tvoří více než 6000 mužů pěchoty (pikenýrů, jejichž zbraní je píka, a mušketýrů), asi 8500 jezdců, 500 dělostřelců, 900 důstojníků a štábního personálu. Všeho všudy celkem 16000 mužů. Nechybí kvalitní výzbroj: 60 děl, většinou tříliberních a devítilibemích, ale i několik velkých čtyřiadvacetiliberních (čím více liber, tím větší ráže)
 

31. ledna 1645

Nesmí překročit Vltavu

Švédové překračují v Krušných horách hranice Českého království a pronikají do města Kadaň. Chystají se zaskočit císařskou armádu tábořící toho času u Prahy. Vojsko habsburské monarchie ale už prakticky neexistuje. Po porážce u Lipska v roce 1642 (někdy se této bitvě říká také "druhý Breitenfeld") z něj zůstaly jenom trosky, které se dalšímu setkání s nepřítelem raději vyhýbají. Císaři Ferdinandovi III. je jasné, že musí ze zbytků a posil znovu vytvořit boje schopné jednotky. Začátkem roku 1645 kvůli tomu přijíždí do Prahy a formuje armádu pod vrchním velením schopného polního maršálka Melchiora Hatzfelda (1593-1658). "Torstensson nesmí za žádných okolností překročit Vltavu, " tak zní panovníkův rozkaz. Pokud by se přesto habsburské armádě nepodařilo troufalého Švéda zadržet, instrukce pro Hatzfelda jsou jasné: svést rozhodující bitvu.
 

16.-26.února 1645

Prokleté řeky

Hatzfeldovo vojsko doplňují jednotky polního maršálka Johanna von Gotze (1599-1645), původně operující v Horních Uhrách, dále posily od italských knížat, několik saských jezdeckých pluků a především bavorský pomocný sbor generála Johanna von Wertha (l59l-1652). Císařská armáda je asi stejně početná jako švédská, cca 16000 mužů. Jízda je o 2000 vojáků silnější, dělostřelectvo ovšem slabší a k dispozici má jenom 26 tříliberních děl. Švédové opouštějí Kadaň a směřují na jih. Obě armády manévrují mezi Klatovy, Strakonicemi a Táborem. Všechna opevněná místa jsou v rukou císařských, což jejich armádě umožňuje bezproblémové zásobování. Torstenssonovi nevychází plán rychlého průniku do Čech. Hatzfeld ho úspěšně zadržuje na Otavě. "Nejsem takový blázen, abych se před jejich očima brodil přes řeku," uvažuje Torstensson. Znamenalo by to pro něj jistou smrt a ve stejné pozici se nacházejí Rakušané. 
 

27. února 1645

Musí se jim postavit

Horažďovice se jako místo střetu Hatzfeldovi příliš nezamlouvají a obě armády kolem sebe bezradně krouží. Švédům se nepodaří dobýt Písek, a proto Torstensson koketuje s myšlenkou Čechy opustit a vyrazit na Moravu, kde má spolehlivou zásobovací základnu v obsazené Olomouci. Jakmile se dá jeho armáda do pohybu, císařští znervózní ještě víc. Švédský přesun už vážně ohrožuje bezpečnost Vídně, a tak habsburské armádě nezbývá než táhnout za nepřítelem. Situace se komplikuje, bavorská jízda (téměř třetina vojska) nemůže v Čechách zůstat dlouho, protože bavorské kurfiřtství na západě pro změnu ohrožuje Francie. Hatzfeld se musí Švédům konečně postavit do cesty a zabránit jejich postupu. Dává se na pochod. "Musíme je předstihnout, " velí svým mužům.
 

2.-5. března 1645

Svatá slibuje vítězství

Švédové konečně po ledu překračují Vltavu pod hradem Orlík a pokračují dál k severovýchodu. Když se dostanou až k vesnici Olbramovice ve středních Čechách, vyráží císařská armáda z Tábora, kde zanechá vozy se zásobami i markytánský doprovod, jen aby byla rychlejší. Během noci ze 4. na S. března se stihne přesunout až k Ratměřicím východně od Jankova na Benešovsku. Odhodlaná k boji se zde zastavuje. Císař naléhá, prý se mu zjevila Panna Marie a slíbila vítězství. Přikazuje: "Bijte se a zvítězte!" Švédové se zatím usídlili na vrchu Chrastišov za Jankovem a u Otradovic.
 

Večer 5. března 1645

První vyhrání z kapsy vyhání

Císařští se šikovně rozestavují podél dlouhého lesnatého hřebene. Setkání jízdních průzkumných hlídek obou armád končí pro Švédy osudně - ze čtyřsetčlenného oddílu zůstane jenom několik mužů. Maršál Hatzfeld už tento souboj považuje za tak důležitý, že o něm okamžitě posílá depeši do Prahy, kde se předčasně radují z vítězství. Švédský velitel se ale díky šarvátce dozvídá, kde císařští přesně leží, a rozhodne se změnit taktiku. Obhlíží terén. Zjišťuje, že levé křídlo Hatzfeldova vojska kryje les a dvě skupiny rybníků. Okamžitě ho napadne, že pokud jsou dostatečně zamrzlé, mohl by po nich přesunout svoje síly a vpadnout do boku a týlu nepřítele. Není to ale jednoduché rozhodnutí. "Nevydrží-li led nápor tisíců lidí a koní, dostaneme se do pasti dělostřelecké palby ... ," uvažuje. Vrstva ledu ho ale nakonec nezklame.
 

Noc z 5. na 6. března 1645

Podivné zvuky od nepřítele.

Na malém území kolem Jankova ted' táboří přes 30000 vojáků a asi 20 000 koní. Obě armády mají za sebou dlouhý pochod ve sněhu a mrazu, všichni nocují pod širým nebem. K vůli očekávané bitvě platí pro císařské zákaz opuštění tábora. Z toho švédského na protější straně jsou však slyšet divné zvuky. Co se děje? Císařské hlídky hlásí rámus a skřípění kol. Po půlnoci dokonce Švédové dvakrát troubí jezdecký signál k nástupu do sedel. Torstenssonovo vojsko se zvedá a ustupuje směrem na Votice. U rybníka za Otradovicemi ale zatáčí vlevo a pochoduje směrem na Broumovice a Vlčkovice, kde zaujme postavení v nejvyšším bodě. Pravé křídlo a střed armády kryje dělostřelectvo, které by v případě potřeby odrazilo útok. Mezi nimi a císařskými je nyní les a neschůdný terén. Hatzfeldovi svým tahem Švédové zastoupili cestu směrem k zásobám v Táboře.
 

Ráno 6. března 1645

Velitel panikaří

Na slunečného a mrazivého jitra čeká císařské velitele, ukolébané prvním úspěchem, nepříjemné překvapení. Na levém křídle armády mezi Ratměřicemi a Odlochovicemi, kterému velí polní maršálek Johann Götz, registrují švédské nebezpečí. Götz panikaří. Není příliš schopným velitelem, je zbrklý, neukázněný alkoholik a část vojáků ho nenávidí. Čest je pro něj prázdným pojmem (snad proto v průběhu třicetileté války chvíli bojuje proti císaři, chvíli s ním). Götzova jízda a část pěchoty vyráží bez Hatzfeldova vědomí proti Švédům. Chce je napadnout na pravém křídle. Je nutné přiznat, že na to, jak se maršálek chová nedisciplinovaně a zbrkle, to vůbec není špatný tah. Bleskový útok by určitě narušil, a možná dokonce rozbil švédskou bitevní linii, která ještě v té chvíli není plně sešikovaná. Proč tedy operace skončí katastrofou?
 

Dopoledne 6. března 1645

Snadný terč

Švédům mráz přeje a přesouvají se naštěstí rychle. Včas se stihnou připravit. Götzovy jednotky, procházející zasněženým údolím, se stávají snadným terčem jejich dělových koulí. Ocitají se v dešti střel, roztrhaná těla mužů i zvířat padají k zemi. Není kam uhnout, vlevo i vpravo les, před sebou mají rybník. Útočit musí do kopce, což je brzdí. Götz posílá asi 4000 kyrysníků přes hustý lesnatý porost - většina z nich beznadějně uvízne. Císařští zaznamenávají obrovské ztráty. Vrcholu kopce dosáhne jenom pár jezdců, kteří jsou však hned pobiti švédským protiútokem. Dvě smrtící střely si najdou i samotného polního maršálka. Bavorský generál Werth zatím obchází les a omylem vběhne přímo do náruče pravého křídla švédské armády.
 

Poledne 6. března 1645

Zubatá slaví žně

Tragická situace na bojišti ale Hatzfelda jen tak neodradí. "Do protiútoku!" velí odhodlaně. Ustupující pěchotu soustřeďuje v jihozápadním cípu lesa. S ní vysílá do údolí 5000 jezdců, aby se znovu pokusili napadnout Švédy na výšině. Ti ale mezitím přesunuli svá děla za údolí. Když císařští stoupají na návrší, opět je nemine sprška střel. Nastává zmatek, nově zformovaným jednotkám překáží zbytky eskadron z prvního útoku. Švédové je zahánějí čelním útokem. Hatzfeldovi se kupodivu stále daří udržet bojeschopnost vojáků, strategicky rozmístěná děla je ale nemilosrdně kosí. Devítilibemí dělo má dostřel 350 metru, koule se někdy odrazí od země i třikrát a po celé své dráze rozsévá smrt. Když si to namíří do řady stojících mužů, ta se ihned změní v příšerný gejzír zbraní, šatů a kusů lidských těl. Císařští ustupují, až zmizí Švédům z očí. Zůstává mnoho padlých a jejich krev barví sníh do ruda.
 

Odpoledne 6. března 1645

Opijí se uproslřed boje

Jenže habsburská armáda se stále nevzdává. Bavorská jízda teď statečně útočí s pěchotou na levé švédské křídlo, čímž plně zaujme pozornost nepřítele. Císařští toho využívají a obcházejí pravé Torstenssonovo k.řídlo. Karta se obrací a pro změnu osud Švédů visí na vlásku. Mají ale štěstí v neštěstÍ. Císařské jednotky, místo aby vpadly do nechráněného švédského týlu, plení tábor nepřátel. Na vozech se zásobami, municí a válečnou pokladnou objevují i soudky plné alkoholu. Vyhladovělí a vymrzlí vojáci rázem zapomínají na válku a oddávají se pití. Tahle neprozřetelnost se jim brzy vymstí. Rozbité švédské řady se rychle znovu šikují a obkličují drancujícího soka. Většina habsburských vojáků umírá přímo nad soudky. Císařští situaci hrubě podcenili.
 

Večer 6. března 1645

Jako lvi

Švédové zvítězili. Na bojišti zůstává asi 4000 padlých císařských, přibližně stejný počet je zajat, v čele s maršálkem Hatzfeldem. Generálu Werthovi se podaří uprchnout. Švédové jsou na tom lépe, ztratili "jenom" 2500 mužů. Torstensson hýří spokojeností, jeho muži se "rvali jako lvi ". Celkem 6500 mrtvých čeká pohřeb do velkých hromadných hrobů přímo na místě bitvy. Všechny vesnice v okolí jsou vypálené a zničené.
      

13. března 1645

Může za to Götz (Kec )

O týden později se zbytky císařského vojska shromažďují k přehlídce na Bílé hoře u Prahy. Pohled je to bídný. Z 16000 mužů jich zbývá pouhých 2697. Hatzfeld později ve své zprávě o bitvě označí zabitého maršála Götze za hlavního viníka habsburské porážky. Vznikne z toho přirovnání "dopadl jako Götz (v počeštěné podobě zvaný Kec) u Jankova", které později vystřídá "dopadli jak sedláci u Chlumce". Během téměř zapomenuté, a přesto tak významné bitvy obě armády třikrát změnily bojovou linii. Torstenssonův úvodní boční pochod představoval natolik geniální tah, že se dostal do učebnic vojenské strategie. Císař Ferdinand III. po drtivé porážce opouští Prahu a chystá se k obraně Vídně. Dědičnými císařskými zeměmi se šíří panika, protože cesta k habsburské metropoli je pro Švédy otevřená.
 

Podzim 1645

Triumfu nevyužijí

Následují další nevýznamné šarvátky, ale severští nepřátelé svého drtivého vítězství u středo českého Jankova nevyužijí. Po neúspěšném obléhání Brna, oslabení ztrátami v boji i nemocemi, z Čech nakonec sami odtáhnou. A význam bitvy u Jankova? Změnila poměr sil a urychlila mírová jednání, která skončila 24. října 1648 vestfálským mírem. Do zdevastované Evropy se konečně začal pozvolna vracet normální život.

Helena Stejskalová, History revue 3/2009